KDO JSEM 

"Mým životním stylem a vášní je domácí vzdělávání. Ráda se učím nové věci a ještě víc mě baví předávat vědomosti dál zážitkovou formou. Těší mě pomáhat ostatním rodičům vzdělávat své děti doma a prožívat tak společný čas s nimi radostně a bez stresů." 

Jak to máme dnes 

Poslední dobou vstávám později než moje tři děti. Už si s něčím hrají, nebo koukají na pohádku a začíná další obyčejně neobyčejný den. Pokud nemáme plán již z předchozího dne, po snídani si říkáme, co dnes podnikneme. Nejlepší je říct si, kdo co potřebuje a poté to sladit společně s kroužky, které jsou dané.

 Někdy něco naplánujeme, ale nakonec se vše vyvine docela jinak. A to je taky fajn, jelikož spontánní věci mě fakt baví. A děti taky. Vždy se u toho něco nového dozvíme.  Rána jsou pohodová, obvykle nemusíme nic stíhat dříve než na devátou hodinu. Zážitků a kamarádů máme dost. Život je náš učitel.

Mohlo by to ale být jinak

Mnoho maminek a tatínků to tak ale nemá. A těší se na víkend, nebo na prázdniny až nebudou muset ráno či odpoledne prožívat ten stres a shon. A užijí si své děti spontánně.

A do toho ten zastaralý systém školství, který je z doby Marie Terezie. Příliš se nezměnil. Ne, že by neexistovali učitelé s novými přístupy, ale těch je jako šafránu a najít šafrán, to je veliké štěstí.

Ať to moje děti nemají jako já, ať to já nemám jako moje rodiče

I já si to moc dobře pamatuji ze svého dětství. Vzbudit se včas, rychle nasnídat, vyčistit zuby, obléknout se a honem běžet do školy. Rodiče mi tak akorát stihnou dát pusu a v lepším případě i svačinu. Pak se s nimi uvidím až pozdě odpoledne u domácích úkolů. Na společné hraní není čas, protože po úkolech už se chystá jídlo a večeří.. Možná tak chvíle čtení před spaním. A o víkendu, to se jede na chatu a tam se buduje, zahradničí...

Ve škole, tam se raději moc neptat, protože, dost často, kdo se moc ptá, je tak trochu divný. A někdy může i provokovat.

Takových příběhů, s různými obměnami, se denně odehrávají tisíce. Přitom si většina dospělých pořizuje děti, aby s nimi byli, zažívali dobrodružství, učili je vše o světě předávali jim to, co považují za důležité a podstatné pro život. A slyším to často od rodičů ve svém okolí. Pociťují, že čas běží rychle. A dětství jejich dětí jim protéká mezi prsty.

Moje cesta 

I já jsem si uvědomovala krutou realitu konce mateřské a začátku nástupu do práce. Na jaře roku 2018 jsem se tedy začala zajímat o domácí vzdělávání a o alternativní přístupy ke vzdělávání. V té době byl můj nejstarší syn Toník ještě ve školce. Základem pro mne bylo získat dostatek informací, abych se mohla rozhodnout jak dál.

Četla jsem knihy o domácím vzdělávání, navštívila semináře u Veroniky Vieweghové, sledovala FB stránky skupin o domácím a alternativním vzdělávání, abych věděla, na co rodiče nejčastěji hledají odpovědi. I já měla spoustu otázek a časem jsem získávala i odpovědi.

Když jsem o tom mluvila s lidmi z okolí, často se mě někdo zeptal, jak vím, že budu schopná něco mé děti naučit, když nejsem pedagog. Nejprve to byl takový vnitřní pocit, přeci je od jejich narození stále něco učím. I mě to ale občas připadalo jako slabý argument. Pomohla mi náhoda.

Ve školce po vánoční besídce se mne ptala paní učitelka, jak vzdělávám doma Toníka. Jestli ho cíleně něco doma učím. Prý má veliký přehled a orientuje se v mnoha oblastech. Cíleně neučím (pokud opomenu základní dovednosti jako je držet příbor, zdravit apod.). Zněla odpověď. Pouze si často povídáme o věcech, které nám přijdou zajímavé. Vždy, když se na něco Toník zeptá, snažím se mu dát co nejširší odpověď. A odpovědi propojuji do souvislostí.

Pro upřesnění, Toník není žádné zázračné dítě. Například číst se naučil až v sedmi letech. Má ale všeobecný přehled. Protože, tak jako všechny děti, se často ptá a já se snažím, co nejlépe odpovídat.

Budeme pokračovat v tom co děláme 

Takže v podstatě šlo o to, pokračovat v tom, co již děláme, ale nějak to usměrnit k obrazu ŠVP (školního vzdělávacího programu). Věděla jsem, že do toho půjdu. A řešila I další otázky jako jsou socializace, finance, další dvě děti, partner, okolí, instituce a podobně.

Konečné rozhodnutí bylo na Toníkovi. Šel do toho se mnou. Jsem za to vděčná. Teď už vím, že to funguje a že to za to stojí. Domácí vzdělávání je cesta, která se mění podle toho, jak děti rostou. Je to vzrušující závazek, který v sobě má mnoho krás a výzev.

Za dva roky jsem ušla obrovský kus cesty a pokud podobnou cestu zvažujete, ráda budu vaší průvodkyní. Ráda vám pomůžu s tím, jak začít, na koho se obrátit, jaké zákonné povinnosti splnit, jak komunikovat s okolím, jak se socializovat, jaké zábavné formy učení zvolit, jak překonávat domácí ponorku (nebo se do ní vůbec nenalodit) a mnoho dalšího.

Nabízím souhrn informací, které vám pomohou se rozhodnout, začít a úspěšně pokračovat.