Jak se vlastně stalo, že jsem zavrhla vzdělávání svých dětí na klasické ZŠ

Proč jsem si vybrala zdánlivě složitější cestu a začala učit děti doma? Bylo by jednoduché to udělat tak jako většina rodičů  a přenechat vzdělávání na instituci, která je k tomu určená a funguje tu desítky let.

Skvělá Veronika 

Mám dobrou kamarádku, která má dceru Verunku, ta je o pět let starší, než můj prvorozený syn Toník. Trávily jsme spolu vždy dost času a mně se líbilo, jak je Verča šikovná a samostatná. I když byla velice živá a neposedná (v podstatě trochu raubířka), v pěti letech se o sebe uměla dobře postarat a měla slušný přehled o dění kolem sebe. 

Zápisem do školy prošla hravě, přes to, že šest jí bylo až v srpnu.  Vypadalo to, že ve škole to zvládne dobře, jelikož prostě byla šikovná tak nějak ve všem. 

 Ve škole to nějak dře 

Po nástupu do školy ale přišla studená sprcha. Verču škola nebavila, neměla motivaci se učit, domácí úkoly byly pro ni i pro její mámu za trest. Byl to boj. Nevydržela sedět na místě a soustředit se, písanky pro ni byly nezáživné, čtení šlo těžce. První půlrok se tak nějak protrpěl. Začalo se to trochu lepšit až v druhém pololetí. Často se mi stalo, že když jsem se Verunky zeptala, jak se má, tak jsem slyšela odpověď “špatně, protože škola”.  

Dnes už nezjistíme, zda by jí pomohl rok odklad, nebo jiný přístup ve vzdělávání, či kombinace obojího. Nechápala jsem ale, jak se stane, že šikovné a zvídavé dítě má ve škole takové problémy a následnou totální nechuť se vzdělávat a učit novým věcem. Každopádně to pro mne byl první impulz k tomu, přemýšlet o vzdělávání svých dětí. 

Také jsem kdysi chodila na ZŠ, je to dlouho, ale pamatuji si to dobře 

Semínko pochyb bylo zaseto. Začala jsem si vybavovat svoje dětství a zkušenosti se základní školou. Vždy jsem měla problémy se čtením. Písmena a slova mi dlouho nedávala smysl, když na mě přišla řada ve čtení, byla jsem paralyzovaná a často nepřečetla vůbec nic. Čeština mi nešla ani v dalších ročnících. I přesto, že maminka se mnou neustále psala diktáty a opakovala učivo z Čj, nešlo to. Byla jsem trojkařka celý druhý stupeň. Gramatika mi nešla ani na střední, tedy v době, kdy jsem přečetla třeba dvě knížky za týden. Nepotvrdilo se pravidlo, že kdo hodně čte, tak chyby vidí. 

Čeština na prvním místě 

To že mě bavil dějepis, přírodopis, malování či sporty, nebylo moc důležité. Protože každý přeci musí umět dobře svoji řeč, musí umět číst, psát a počítat. A gramatika to je základ. Přijímačky se přeci dělají z češtiny a z matiky, proto jsou ostatní předměty tak nějak vedlejší. 

 Ale já už byla ve škatulce “jestli zvládne maturitu, tak to bude úspěch”. Dalo mi dost práce si v hlavě srovnat, že i když mi nejde gramatika, nejsem žádný loser. Touhu učit se jsem neztratila nikdy. Vždy mě přitahovala představa pokračovat ve studiu. A jelikož jsem nakonec maturitu zvládla velice dobře, rozhodla jsem se jít na vyšší odbornou školu se zaměřením na cestovní ruch. Studovat vysokou školu jsem si v té době ještě netroufla.  

V hlavě mi tak nějak pořád znělo, že jsem přeci ta trojkařka, i přes to, že už to dávno nebyla pravda. 

Úspěch mě povzbudil 

Na VOŠ jsem byla nadšená. Nikdo nehodnotil mou gramatiku, nepsaly se diktáty, důležité byly odborné znalosti. To bylo přesně to, co mi dodalo velkou sebedůvěru. A tam mi došlo, že jsem ve skutečnosti studijní typ, do školy jsem chodila ráda a nebylo to vůbec kvůli nějakému “papíru”. Bavilo mě to! 

Ke studiu na vysoké škole jsem se dostala až za dalších deset let. To už jsem pracovala a později měla první dvě děti. Období to bylo náročné, ale moje nadšení nebralo konce. Konečně jsem byla ve svém živlu. Byla jsem totální šprtka, která radí ostatním okolo. Najednou mi v mých zhruba pětatřiceti letech, došlo, že ta škatulka s nápisem “trojkařka” či “podprůměrné dítě” není vůbec pravdivá. Jednoduše řečeno, každý je v něčem dobrý a v něčem špatný.  

Co je se mnou špatně? Vlastně asi nic 

Až v době studia na VŠ jsem pátrala, proč mám takový problém něco napsat a neudělat alespoň nějakou malou gramatickou chybu. To, že jsem zřejmě dysortografik nemám nijak oficiálně potvrzeno, ale dost to na mě sedí. Ve chvíli, kdy mi předávali diplom s titulem Ing., mi to bylo vlastně už jedno.  

Chci to jinak! 

A tak mi to nějak došlo. Najednou jsem věděla, že pro svoje děti to chci jinak. Chci, aby se mohli rozvíjet v tom, co jim jde a co je baví. Místo toho, aby neustále doháněli to, v čem jsou slabé a nemají k tomu třeba žádný vztah. Samozřejmě, že musí splnit nějaké standardy a každý předmět zvládnout na nějaké úrovni. Ale nemá smysl učit rybu lézt na strom.  

Právě období, kdy jsou děti na základní škole, mi přijde velice důležité v oblasti tvorby důvěry v sebe samého. Jsem si jistá, že pokud bych já v tomto věku dostala nějakou podporu a ujištění, že i když jsem v něčem špatné, je spousta jiných věcí, ve kterých můžu být dobrá, nabral by můj život úplně jiný směr. Svoje místo na světě bych hledala snáz a s větší jistotou. 

 

To jsem chtěla pro svoje děti. Ať mají šanci zjistit své silné a slabé stránky, ať s tím mohou pracovat. Aby věděli, že je dobré rozvíjet to, co je baví a v čem jim je dobře. A zároveň uměli pracovat s tím co jim nejde.  

A tak jsem se rozhodla. Buď budou navštěvovat alternativní školu nebo si uděláme školu doma. 

O tom, jak to bylo dál, si můžete přečíst zde. A pokud vás zajímá, jak na domácí vzdělávání, můžete se inspirovat zde. 

Lucie Arazimová
"Mým životním stylem a vášní je domácí vzdělávání. Ráda se učím nové věci a ještě víc mě baví předávat vědomosti dál zážitkovou formou. Těší mě pomáhat ostatním rodičům vzdělávat své děti doma a prožívat tak společný čas s nimi radostně a bez stresů."Můj příběh si můžete přečíst zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.